Skupinová metoda, která vám může ukázat, co stojí za tím, co se ve vašem životě právě děje.

Jeden z účastníků přinese své téma. Z ostatních účastníků si vybere zástupce za sebe i lidi nebo jiné prvky systému, které jsou pro jeho téma důležité. Rozmístí je v prostoru tak, jak to v danou chvíli cítí. Sám zůstává nejprve mimo obraz a může celou situaci pozorovat z bezpečného odstupu. Potom na chvíli ustoupíme od slov a začneme sledovat, co se v prostoru děje.

Zástupci vnímají, co v dané roli cítí a podle toho se mohou sami pohybovat, přibližovat se, vzdalovat nebo měnit svůj směr. Právě jejich spontánní pohyb a reakce dávají obrazu dynamiku a mohou ukázat něco, co při běžném rozhovoru zůstává skryté. Nemusíme všechno hned vysvětlovat a hledat odpověď slovy. Můžeme chvíli jen pozorovat, co se děje a co to v nás vyvolává.
Najednou před sebou máme živý obraz něčeho, o čem jsme předtím jen přemýšleli.

Postupně hledáme takové uspořádání, které přináší více klidu a úlevy pro všechny zúčastněné.

Pokud klient chce a obraz je pro něj přijatelný, může na závěr vstoupit do své vlastní role. To je důležitý okamžik. Člověk už svou situaci pouze nepozoruje, ale může ji sám prožít v její nové podobě. Jeho nervový systém tak může zažít zkušenost, která pro něj možná dosud nebyla dostupná.

Harmonizovaný obraz nezmění minulost. Může se ale vytvořit nový vnitřní obraz a zkušenost, ze které může člověk dál vycházet ve svém životě. A to může odstartovat změny, po kterých klient touží.

Možná vás napadá otázka Jak může někdo, kdo moji rodinu vůbec nezná, v konstelaci něco cítit?

Naše schopnost vnímat druhé lidi je mnohem hlubší než jen rozumové vyhodnocování toho, co říkají.

Když pozorujeme druhého člověka, jeho pohyb, výraz nebo emoční reakci, náš mozek na tyto podněty přirozeně reaguje a pomáhá nám vnímat, co se s druhým člověkem děje. Výzkumy ukazují, že tyto mechanismy souvisejí mimo jiné s empatií a schopností vnímat stav druhého člověka.

V konstelaci tuto přirozenou lidskou schopnost vnímání využíváme.

Zástupce ale nezískává přístup k paměti jiného člověka a jeho pocity nejsou důkazem toho, co se v minulosti skutečně stalo. To bychom si neměli plést.

To, co zástupci vnímají, je součástí obrazu, se kterým pracujeme. Pomáhá nám podívat se na situaci z jiné perspektivy a někdy zachytit něco, co se člověku samotnému dosud nedařilo pojmenovat.